RNDr.Michal Giboda - Obec Štefanovce - Oficiálna stránka obce

Prejsť na obsah

Hlavná ponuka:

RNDr.Michal Giboda

Fotogaléria > 2016
RNDr. Michal Giboda (1938)
Tvůrčí člověk, který nemá možnost realizovat svoje myšlenky, je deprimovaný, ztrácí kuráž a důvod pracovat. Je to srovnatelné s fyzickým nátlakem
• narozen 16. listopadu 1938 ve Štefanovcích na východním Slovensku
• na konci druhé světové války byl svědkem násilností páchaných německými nacisty
• setkání s banderovci
• otec byl po válce předsedou místní organizace Demokratické strany
• gymnázium ve Vranově nad Topľou
• studium biologie a tělesné výchovy na Pedagogické fakultě v Bratislavě
• trenérská činnost
• vojna ve sportovním oddíle Dukla Tábor
• novinářské působení v týdeníku Československý sport a ve Východoslovenských novinách
• od roku 1964 zaměstnán v Krajské hygienické stanici v Košicích
• v roce 1970 získal stipendium Deutsche Akademische Austauschdienst (DAAD), ale ministerstvo mu nepovolilo výjezd
• externí režisér a scenárista v Československé televizi
• od roku 1980 zaměstnán v Parazitologickém ústavu Československé akademie věd v Českých Budějovicích
• 1983-84 - roční pobyt v československé nemocnici v Kambodži
• 1985 - Světovou zdravotnickou organizací znovu vyslán do Kambodže (kontrola v Malaria Centre)
• 80. a 90. léta - pracovní pobyty v Laosu a Venezuele
• od roku 1993 působení na katedře tropické medicíny v San Juan Bautista School of Medicine v Portoriku
• založil občanské sdružení Dialog vědy s uměním
• syn Igor Giboda je významný slovenský teolog a intelektuál
Jeho dětství, to je východoslovenský venkov: vesnice Štefanovce nedaleko Vranova nad Topľou. Tady se narodil a vyrostl. „Ta vesnice byla tak malá a tak odříznutá od světa, že asfaltová silnice k nám byla přivedena, až když jsem chodil na gymnázium,“ směje se Michal Giboda a vzpomíná na místa, která formovala jeho „krajiny vnitřní“ (jak by řekl jeho oblíbený spisovatel Václav Cílek). Štefanovce patří do zemplínské folklorní oblasti, nasával tu i tradiční hudbu a tanec. Jednu dobu dokonce chodil do tanečního souboru. Také zpíval dobře, ale uplatnil se hlavně v hospodě svého tatínka, kde zpěvem probouzel usínající hosty. Žádný zvláštní vztah k folkloru se u něj nerozvinul. Až o mnoho let později, daleko od domova, mu nahrávky folklorního souboru Lúčnica s nečekanou silou připomněly místa, odkud pochází.
Michal Giboda byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Jeho rané dětství se kryje s obdobím druhé světové války. Rodiče Jan a Veronika Gibodovi se starali o malé hospodářství, tatínek měl hospodu spojenou s obchodem, skupoval dřevo v lesích, najímal dělníky a opracované ho prodával dále. V průběhu války v okolních lesnatých kopcích operovala partyzánská skupina. Několikrát se stalo, že nacisté vyhnali všechno obyvatelstvo do lesů a zapalovali různé objekty ve vsi. Lide z vesnice ale dostali od partyzánů varování a předem zapřahali krávy a nakládali vůz. „A už jsme šli. A my jako děti jsme měly z toho ohně velkou legraci. Mně bylo asi čtyři nebo pět let, když se to stalo. Krávy a prasata běhaly po vesnici a my jako děti je naháněly a měly jsme z toho velkou legraci. Načež naši už byli za vesnicí, muselo se jít. Ale zjistili, že nejsem k mání, tak otec zůstal s vozem stát. A jeden Němec přišel a že: los, los, los, aby už šel. Otec vysvětloval, že čeká na syna, ale ten asi nerozuměl a začal mu střílet pod nohy jako varování. Takže když jsem se pak znovu setkal s rodiči, tak jsem dostal pěkně za vyučenou, že se musím držet u vozu a nikam neodcházet.“ Partyzáni dali zprávu na Ukrajinu a odsud přiletěla letadla a Němce vyhnala. Vesničané čekali v lesích, ve skupinách obklopených hradbou z povozů. Michal Giboda vzpomíná, jak z peřin na voze sledoval asi deset kilometrů vzdálenou frontu a bavil se doléhajícím zvukem dělostřelecké palby. Do vesnice se Gibodovi vrátili, až když už tam byli vojáci Rudé armády.
Válka skončila a Michal Giboda chodil na základní školu do místní pětitřídky. Z té doby vzpomíná i na setkání s banderovci, kteří postupovali na západ. Jednoho dne se objevili ve vesnici. Na ulici točili na kameru místní chlapce, mj. i Michala. Dnes už nikdo nezjistí proč, snad pro zábavu z technické hračky, kterou někde ukořistili. Řekli si o jídlo a bydlení a spali v domě Gibodových. Rodina musela odejít na noc jinam. „Chtěli bydlet jen ve světnici, která měla dveře rovnou ven. Ty se nesměly zamknout,“ vzpomíná pamětník. „Jejich návštěvy se opakovaly asi třikrát. Vždy to bylo spojené s nervozitou ve vesnici. Jejich německé uniformy evokovaly nepříjemné emoce.“

  • Na Slovensku komunisté volby v roce 1948 nevyhráli
Po ukončení měšťanské školy v sousední vesnici Továrnem přešel Michal Giboda do Vranova na jedenáctiletou střední školu. Otec byl v té době předsedou regionální organizace Demokratické strany, která na Slovensku zvítězila v roce 1948 ve volbách. V Čechách ovšem tehdy vyhráli komunisté a ovládli celou republiku.
Michala Gibodu pověřil ředitel školy, aby pravidelně vozil na kole do banky ve Vranově peníze uspořené žáky školy. Úkol plnil svědomitě a za odměnu byl později vyslán do pionýrského tábora v slavném letovisku Mamaia v Rumunsku. Cestou do Rumunska tehdy poprvé letěl letadlem. „Vzpomínám si, že jsme letěli letadlem, kterým přiletěli Zátopek se Zátopkovou a Jan Zachar, olympijský vítěz v boxu, tak to se mi strašně líbilo.“ Za letu pozval pilot děti do kokpitu. „Abychom se podívali, jak to vypadá řídit letadlo, tehdy to byly ještě pomalu dakoty. A pod vlivem tohoto zážitku jsem se rozhodl, že budu pilot, nic jiného než pilot. Tak jsem dokonce po gymnáziu jel do Prahy na přijímačky do Ústavu leteckého zdravotnictví. Uspěl jsem, ale protože otec byl předseda Demokratické strany, která ve volbách v roce 1948 prohrála s komunistickou stranou... na Slovensku zvítězila, ale v Čechách zvítězili komunisté... takže jsme se ocitli na druhém břehu řeky, a tím pádem jsem byl v nemilosti. Dostal jsem lakonickou odpověď: 'Všechny podmínky pro přijetí do leteckého učiliště jste splnil, ale pro vysoký počet zájemců nemůžete být přijat.' Takže dodnes mám nesplněný sen.“ Částečnou náplastí je, že jeho současná žena je letuška a také její rodina pracuje v letectví. A on sám se jako cestující něco po světě nalétal!
Po maturitě se tedy Michal Giboda rozhodl studovat vysokou školu v Bratislavě. Už když jel na přijímačky, poznal, jak moc je tento svět vzdálený tomu, co znal z východoslovenského domova. „Představte si, že poprvé přijdete do Bratislavy a nevíte ani, kam máte jít.“ Na chodbě fakulty se jeden z profesorů zdravil s adeptkami studia a Michal Giboda si pomyslel: „Co já tady pohledávám, tady už je všechno spřízněné a já, nějaký Miško zo Štefanoviec, nemám přece šanci!“ Ale uspěl a v následujících letech v Bratislavě vystudoval na pedagogické fakultě tělesnou výchovu a biologii. Současně sám sportoval, věnoval se atletice. Jeho disciplíny byly běh na 400, běh na 800 a na 1500 metrů. Na prázdniny jezdil domů pomáhat ovdovělé mamince s hospodářstvím.
Aby si při studiu přivydělal, psal články do časopisu Československý sport. Kupodivu měl úspěch i jako novinář. Moc nechybělo a byl by se stal redaktorem, ale po vysoké přišel povolávací rozkaz a musel narukovat do Písku v Čechách. Tím kariéra sportovního redaktora zhasla. „Ale byla to dobrá škola, která se mi později hodila,“ hodnotí zpětně. Zato pokračoval ve sportu. Že je v Písku nějaký atlet Giboda, si totiž všimli v kasárnách Dukly Tábor a domluvili přeřazení. Tady pak strávil dva zajímavé, sportem naplněné roky.
Ještě několikrát si začal s literaturou a psaným slovem, třeba jako přírodovědec a ochránce přírody. Bratislavská organizace Slovenského svazu ochránců přírody, které byl členem, byla aktivní a přicházela s neobvyklými nápady. Například brala za členy velké slovenské podniky. Tím si vysloužili pozornost StB a museli všechny svoje schůze nahrávat a kazety předkládat ke kontrole. Nic horšího z toho ale nakonec nebylo. V té době vedl Michal Giboda v novinách rubriku Poznej a chraň, která se věnovala ochraně životního prostředí. Protože mu autoři někdy nedodali texty, musel si je psát sám a získával tak další novinářské ostruhy.
Hlavní bitvu ale spolu nakonec svedly dva hlavní zájmy Michala Gibody: sport a věda. Sport měl na dosah, mohl dál sportovat a mohl také trénovat jiné sportovce. I to zkoušel. A dostal prý zajímavé, talentované svěřence. Uvědomil si však, že jeho profesní úspěchy budou vždycky záviset na talentu trénovaných sportovců, nebudou závislé na jeho vlastních schopnostech. A proto se zaměřil na biologii. Po promoci se shodou okolností uvolnilo místo v parazitologické laboratoři Krajské hygienické stanice v Košicích a Michal Giboda tam nastoupil. Začal se v každodenní praxi učit vše o parazitech a jejich diagnostice. V krajské hygienické stanici strávil příštích sedmnáct let života.

  • Televizním autorem i turistickým průvodcem
Po krátké době pocítil potřebu dál se specializovat a v roce 1965 se přihlásil ke studiu na Přírodovědeckou fakultu. Potřeba zajistit životní úroveň rodiny ale vyžadovala i nejrůznější nové nápady, jak si přivydělat. Na konci 60. let dostal příležitost pracovat jako „režisér dne“ v košickém studiu Slovenské televize. Michal Giboda nabídku neodmítl. Chodil do studia po svém zaměstnání a zajišťoval večerní televizní program. Odsud nebylo daleko k autorské práci. Využil svoji odbornost a připravil svůj první scénář dokumentárního televizního filmu o tom, že se vrací pohlavní choroba syfilis. Pořad měl úspěch a on mohl psát dál. V příštích letech připravil ještě několik televizních filmů i dokumentárních esejů na aktuální společenská témata. Věnoval se otázkám morálky, životu mládeže, jejím ideálům a podobně.
Aby se dostal do zahraničí, přihlásil se také na výzvu Cestovní kanceláře mládeže jako průvodce. Jezdil do zahraničí a z cest psal reportáže pro Východoslovenské noviny. Kromě výdělku a poznání cizích zemí mu to dalo i možnost potkávat se se zahraničními vědeckými kolegy. Shodou okolností totiž jezdil do zemí, kde žili lidé, na něž se mohl obracet.
CKM ho také přihlásila do vědomostní soutěže západoněmecké televize Einer wird gewinnen. Byl vybrán a čekal na zařazení do programu, ale okupace v roce 1968 jeho účast zhatila.

  • Za vědecký úspěch mu v Československu hrozilo vězení
Na konci 70. let stavělo Československo v Basře v Iráku rafinerii. Když v roce 1980 vypukla irácko-íránská válka, došlo i k útoku na Basru a k bombardování rafinerie a českoslovenští pracovníci urychleně opouštěli objekt. Utíkali územím, kde se vyskytoval hmyz přenášející kožní chorobu zvanou leishmanióza, kterou způsobuje jednobuněčný parazit. Jeden Čechoslovák se infikoval a lékaři ho poslali za Michalem Gibodou, tehdy už vedoucím Národní referenční laboratoře. Ten parazita izoloval a zdokumentoval. Taková věc se v Československu podařila poprvé, ale i ve světovém měřítku měl objev svoji hodnotu, Světová zdravotnická organizace se tehdy zajímala o leishmaniózu a oslovovala odborníky po celém světě, aby kontaktovali jistého odborníka z Liverpoolu. Michal Giboda mu napsal o tomto případu, kdy a kde chorobu zaznamenal a kde parazita izoloval. „A on mi okamžitě odpověděl, abych ten kmen poslal. Já blbec, místo abych do toho investoval ještě stovku a poslal mu to, tak jsem šel za šéfem odboru, že bych to tam rád poslal za naši instituci. A on říkal: 'Jsi blázen? Toto chceš poslat do kapitalistické ciziny, do Liverpoolu?' - 'Proč ne, vždyť tam je škola tropické medicíny, tak proč...?' - 'No to já musím ještě probrat s ředitelem.' A ten už měl na mě pifku, protože věděl, že mám migrační tendence, tak si mě zavolal. A protože jsem do té Anglie napsal, že to bylo izolováno v okolí Basry v Iráku, tak mě pak ředitel obvinil, že jsem vyzradil státní tajemství.“ Zákon tehdy vyzrazení státního tajemství přísně postihoval. Právník sice zhodnotil situaci ve prospěch Michala Gibody, ale ten už z Národní referenční laboratoře odcházel na Československou akademii věd, a ačkoliv věc měla ještě pro ředitele dohru, jeho už se to dál netýkalo.
Východoslovenské noviny v Košicích v té době měly zájem, aby u nich Michal Giboda pracoval v redakci. On měl ale zkušenosti s podobným prostředím z televize a věděl, že jako nekomunista může být velmi zranitelný. („Do KSČ ani do žádné jiné strany jsem se nikdy nehlásil. Pouze jsem byl pionýrem a jako pionýr jsem letěl na tu Mamaiu. A ještě jsem byl cvičitelem na první spartakiádě...“) V televizi například docházelo k tomu, že mu kolegové kradli náměty a on neměl před nimi, komunisty, žádnou možnost obrany. Něčeho podobného se obával i v novinách, a proto nakonec nabídku odmítl.
Doktor Takeo
Po pádu brutálního, despotického Pol Potova režimu v Kambodži dostal Michal Giboda nabídku vydat se do zpustošené a zbídačené země. Československo tam tehdy na vlastní náklady zřídilo a provozovalo nemocnici a pražské ministerstvo zdravotnictví nemělo nikoho do laboratoře na vystřídání osazenstva. Michal Giboda souhlasil, že na rok odjede.
Odjezdu předcházelo důkladné prověřování. Jeden z argumentů proti němu bylo, že jeho syn Igor Giboda je na Slovensku napojen na katolický disent. Přátelil se i s osobnostmi tehdejší slovenské hudby, například Pavlem Hammelem, Mariánem Vargou atd. Vystudoval teologii a dnes patří Igor Giboda k uznávaným slovenským teologům a intelektuálům a je autorem úspěšných knih a publikací. Když se na začátku 80. let Michala Gibody státní orgány vyptávaly na jeho syna, zapíral: „S jeho matkou jsme rozvedeni, se synem nemám kontakt, k ničemu ho nemotivuji ani ho nemůžu ovlivňovat...“
Do Kambodže odletěl na jaře roku 1983. Viděl zemi se zničenou infrastrukturou, silnice byly každých třicet metrů překopané hlubokým příkopem, lidé byli nedůvěřiví, téměř všichni trpěli bídou a nemocemi. „Tam nebyl jediný zdravý člověk,“ říká Giboda. Působil ve městě Takeo ve stejnojmenné provincii. Byli pětičlenná skupina českých lékařů a biologů, personál nemocnice tvořili nevzdělaní (a někdy i nevzdělatelní) místní obyvatelé a obyvatelky. Michal Giboda byl vedoucím laboratoře, vyšetřoval parazity, zejména malárii, a prováděl jednoduché biochemické a hematologické vyšetření. Zaměřil se mimo jiné na zkoumání parazitů u dětí. O léčbu byl značný zájem. „Když někdo přišel do nemocnice, my jsme se nepídili po tom, jestli je Rudý Khmér, nebo pravý Kambodžan. Jen občas nás spolupracovníci upozornili, pozor, to je polpotovec. My jsme v tom nedělali rozdíl, byl to pacient. Ale oni nad námi drželi trochu ochrannou ruku, protože v té době byly na jihu kaučukové plantáže, které měli na starosti Rusové jako experti. A stalo se, že tam přišli polpotovci a deset Rusů tahali postupně z auta a stříleli je do zátylku. A kambodžští vojáci, kteří je měli chránit, utekli. My jsme taky měli ochranku, ale jsem přesvědčený, že kdyby tam něco bouchlo, tak nás taky opustí. Nakonec nám to řekli: 'Tak co, vás je tu deset. Ale tady zemřelo 1,5 milionu lidí.'“ Navíc byli všichni naočkovaní Pol Potovou rétorikou, která očerňovala veškerou zahraniční pomoc. Pol Pot ji líčil jako vytváření závislosti. Kambodžané neměli náhradní díly do aut a strojů, které nedostali darem, museli by si je kupovat v zahraničí, což je činilo závislými. Proto se rozhodl začít budovat průmysl v zemi sám, bez pomoci, takzvaně „od rýže“.
Michal Giboda si postupně zvykl na to, že často nejde generátor v nemocnici, protože není benzin, a v laboratoří se musí zastavit práce. Že léky chodí z Československa jednou za dva měsíce, že se v okolí pohybují podivní ozbrojení lidé a že když přijde někam na tržiště, cizí lidé na něho volají: „Doktor Takeo!“
„Bylo tam opravdu hodně práce,“ vzpomíná Michal Giboda. „Ale bavilo mě to. Tam jste totiž viděl okamžitý efekt. A všechno se hrozně rychle hojilo. Ten chlapec, co ho přinesli s malárií v plachtě na bambusové tyči, dostal jeden den tři tabletky, druhý den dvě a třetí den už skotačil po dvoře. Ale toho s utrženou nohou, který stoupl na minu, čekal život na jedné noze.“
Právě v době, kdy čeští odborníci poskytovali humanitární pomoc zničené zemi v jihovýchodní Asii, během rozvojové pomoci Československa v africké Angole došlo ke známému únosu několika desítek československých občanů. Situace byla dramatická a jejich životy měla po mnoho měsíců v rukou angolská organizace Unita. Zaměstnanci nemocnice v Kambodže v této souvislosti dostali nabídku vrátit se, pokud mají obavu o svůj život. Rozmýšlení nebylo jednoduché, ale nakonec se všichni rozhodli, že zůstanou. Michal Giboda tu strávil celý rok a do Československa se vrátil o Velikonocích roku 1984.

  • Nenechat se demotivovat
Později se pamětník do Kambodže vrátil ještě jednou, ale tentokrát na pozvání vlády Kambodže. Měl za úkol, spolu s kambodžským kolegou, prověřit situaci v tamních malarických centrech. Také zjišťoval, na které léky jsou místní kmeny malárie rezistentní. Učinil některé velmi významné objevy. Protože byl ale současně loajálním zaměstnancem Československé akademie věd v Českých Budějovicích, poslal článek o rezistenci malárie nejprve do domácího odborného časopisu a tady tento světový objev ležel dlouhou dobu v šuplíku, protože redakce si nebyla jistá, jestli je text dost zajímavý k otištění.
Po návratu o svých zjištěních přednášel a abstrakt z jedné z přednášek měl být otištěn v prestižním americkém odborném časopise. Ale abstrakt nevyšel. Vyřizovala to totiž nejmenovaná kolegyně v českobudějovické Akademii věd, ale neodeslala ho, protože prý nenašla čas zeptat se autora ve vedlejší kanceláři na určitou drobnost, která jí v textu nebyla jasná. Podobných věcí se mu prý stávalo mnoho. Na začátku 70. let dostal dvouměsíční stipendium od západoněmecké Deutsche Akademische Austauschdienst. Byla to velká příležitost, ale nedostal povolení vycestovat. Podle Michala Gibody je to vyprávění o házení klacků pod nohy a o příkořích, i když jiného druhu než u jiných pamětníků, kteří se uprostřed dramatických politických událostí ocitali pod fyzickým útlakem. Dopad je ale podle Gibody stejný: „Nemožnost realizovat svoje myšlenky je pro tvořivého člověka velice demobilizující a deprimující. Člověk ztrácí kuráž a důvod intenzivně pracovat. Možná bych o tom neměl tolik mluvit, protože to vypadá, že si léčím bolístky, ale není to tak. Je to součást běhu života. A nikdy bych neměnil.“ Souhlasí s pořekadlem, že všechno zlé je k něčemu dobré? „Ano, ale nesmíte se nechat demotivovat. Musíte být silný.“
V zahraničí působil Michal Giboda ještě v 90. letech, po pádu komunistického režimu. Dostal roční grant od kanadské Medical Research of Canada a šest let byl vedoucím Katedry mikrobiologie San Juan Bautista School of Medicine v Caguasu v Portoriku. Dnes žije v Čechách a pracuje pro občanské sdružení Dialog vědy s uměním, které tu sám založil z potřeby mezioborově propojovat lidi a rozšiřovat kontext myšlení pro 21. století.


mobil: +421 908 066 781
Návrat na obsah | Návrat do hlavnej ponuky