Tvůrčí člověk, který nemá možnost realizovat svoje myšlenky, je deprimovaný, ztrácí kuráž a důvod pracovat. Je to srovnatelné s fyzickým nátlakem
• narozen 16. listopadu 1938 ve Štefanovcích na východním Slovensku
• na konci druhé světové války byl svědkem násilností páchaných německými nacisty
• setkání s banderovci
• otec byl po válce předsedou místní organizace Demokratické strany
• gymnázium ve Vranově nad Toplou
• studium biologie a tělesné výchovy na Pedagogické fakultě v Bratislavě
• trenérská činnost
• vývoj ve sportovním oddíle Dukla Tábor
• novinářské působení v týdeníku Československý sport a ve Východoslovenských novinách
• od roku 1964 zaměstnán v Krajské hygienické stanici v Košicích
• v roce 1970 získal stipendium Deutsche Akademische Austauschdienst (DAAD), ale ministerstvo mu nepovolilo výjezd
• externí režisér a scenárista v Československé televizi
• od roku 1980 zaměstnán v Parazitologickém ústavu Československé akademie věd v Českých Budějovicích
• 1983–84 - roční pobyt v československé nemocnici v Kambodži
• 1985 - Světová zdravotnická organizace znovu vysílá do Kambodže (kontrola v Malaria Centre)
• 80. a 90. léta - pracovní pobyty v Laosu a Venezuele
• od roku 1993 působení na katedře tropické medicíny v San Juan Bautista School of Medicine v Portoriku
• založil občanské sdružení Dialog vědy s uměním
• syn Igor Giboda je významný slovenský teolog a intelektuál

Jeho dětství, to je východoslovenský venkov: vesnice Štefanovce nedaleko Vranova nad Toplou. Tady se narodil a vyrostl. „Ta vesnice byla tak malá a tak odříznutá od světa, že asfaltová silnice k nám byla přivedena, až když jsem chodil na gymnázium,“ směje se Michal Giboda a vzpomíná na místa, která formovala jeho „krajiny vnitřní“ (jak by řekl jeho oblíbený spisovatel Václav Cílek). Štefanovce patří do zeměpisné folklorní oblasti, nasával tu i tradiční hudbu a tanec. Jednu dobu dokonce chodil do tanečního souboru. Také zpíval dobře, ale uplatnil se hlavně v hospodě svého tatínka, kde zpěvem probouzel usínající hosty. Žádný zvláštní vztah k folkloru se u něj nerozvinul. Až o mnoho let později, daleko od domova, mu nahrávky folklorního souboru Lúčnica s nečekanou silou připomněly místa, odkud pochází.

Michal Giboda byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Jeho rané dětství se kryje s obdobím druhé světové války. Rodiče Jan a Veronika Gibodovi se starali o malé hospodářství, tatínek měl hospodu spojenou s obchodem, skupoval dřevo v lesích, najímal dělníky a opracované ho prodával dále. V průběhu války v okolních lesnatých kopcích operovala partyzánská skupina. Několikrát se stalo, že nacisté vyhnali všechny obyvatele do lesů a zapalovali různé objekty ve vsi. Lidé z vesnice ale dostali od partyzánů varování a předem prchali krávy a nakládali vše. „Už jako malé dítě jsme měli v tomto ohni velkou legraci. Mně bylo asi čtyři nebo pět let, když se to stalo. Krávy a prasata běhaly po vesnici a my – jakmile přišli němci a pálili domy, zvířata se vrátila zpět do vesnici, muselo se jít. Ale zjistil, že je nesmím znát, tak otec začal střílet po nich z okna. Také když jsem se pak setkal s rodiči, tak jsem dostal pěkně za vyučenou, že se syna, ale ten si neuvědomil a začal mu mířit pod nohy dík žáby a naznačoval: že to jsou nějací špatní. Jeden němec přiletěl a řekl: los, los, los, do vesnici, ale že šel směrem dřív už z vesnice a nikam nechodit zpět.“ Partyzáni dali zprávu na Vranov, že budou vesnici pálit a němce vyhnala. Vesničané čekali v lesích, zapsáni obklopených hradbou z povozů. Michal Giboda vzpomíná, jak si za přínos na upozornění obyvatel vysloužili od partyzánů bednu sušených důležitelského palby. Do vesnice se Gibodovi vrátili, až když už tam byl opravdu jen popel. Oheň zničil domy, stodoly, chlívky i celou školu. Válečná sklenice a lidství – to bylo silné. Na učilišti točil na kameru místní chlapce, mi např. šli do lesa najít stroj, před dom a zábavu z technické hračky, kterou někde ukořistili. Řekli si o jídlo a bydlení a spali v domě Gibodových. Počase je našli na noc jinam. „Chtěl jsem být ve vesnici, která měla dřevo rovnou ven. Ty se nesmály podívat… význam pamětník… jejich návštěvy se opakovaly asi třikrát. Vždy to bylo spojeno s nervozitou ve vesnici. Jejich německé uniformy evokovaly nepříjemné emoce.“

Na Slovensku komunisté volby v roce 1948 nevyhráli

Po ukončení měšťanské školy v sousední vesnici Tovarném přešel Michal Giboda do Vranova na jedenáctiletou střední školu. Otec byl v té době předsedou regionální organizace Demokratické strany, která na Slovensku zvítězila v roce 1948 ve volbách. V Čechách ovšem tehdy vyhráli komunisté a ovládli celou republiku.
Michala Gibodu pověři ředitel školy, aby pravidelně vozil na kole do banky ve Vranově peníze uspořené žáky školy. Úkol plnil svědomitě i za odměnu byl vyslán do pionýrského tábora v slavném letovisku Mamaia v Rumunsku. Cestu do Rumunska tehdy poprvé letěl letadlem. „Vzpomínám si, že jsme letěli letadlem, kterým přiletěl Zátopek se Zátopkovou a Jan Zachar, olympijský vítěz v boxu, to se mi strašně líbilo. A že se také budu pilot dědi do kokpitu. „Abychom se podívali, jak to vypadá řidi letadlo, tehdy to byly ještě malý půl ponuslý dakoty. A už vlivem tohoto zážitku jsem se rozhodl, že budu pilot, nic jiného než pilot. Tak jsem odloonce po gymnáziu jel do Prahy na přijímací zkoušky přímo do Ústavu leteckého lékařství. Ale už tehdy byl otec předseda Demokratické strany, která ve volbách v roce 1948 prohrála s komunistickou stranou… Na Slovensku zvítězila, ale v Čechách zvítězili komunisté… také jsme se octli na černém břehu řeky, a tím pádem jsem byl v nemilosti. Dostal jsem lakonickou odpověď: ‘Všechny podmínky pro přijetí do leteckého učiliště jste splnil, ale pro vysoký počet zájemců nemůžete být přijat.’ Také dodnes mám nesplněný sen.“ Částečnou náplastí je, že jeho současná žena je letuška a také její rodina pracuje v letectví. A on sám se jako cestující něco po světě nalétal!
Po maturitě se tedy Michal Giboda rozhodl studovat vysokou školu v Bratislavě. Už když jel na přijímačky, jak moc je tento svět vzdálený tomu, co znal z východoslovenského domova. „Představte si, že poprvé přijedete do Bratislavy a nevíte ani, kam máte jít.“ Na chodbě fakulty se jeden z profesorů zavolal adeptaři studia a Michal Giboda si pomyslel: „Co jsi tady pohledával, tady je už všechno spřízněná a iná, najdeš Miško zo Štefanovec, nemám přece šanci!“ Ale uspěl a v následujících letech v Bratislavě vystudoval na pedagogické fakultě tělesnou výchovu a biologii. Současně sám sportoval, věnoval se atletice. Jeho disciplíny byly běh na 400, běh na 800 a na 1500 metrů. Na prázdniny jezdil domů pomáhat otcově mamince s hospodářstvím.
Aby si při studiu přivydělal, psal články do časopisu Československý sport. Kupodivu měl úspěch i jako novinář. Moc nechybělo a byl by se stal redaktorem, ale po vysoké přišel povolávací rozkaz a musel narukovat do Písku v Čechách. Tím kariéra sportovního redaktora skončila. „Ale byla to dobrá škola, která se mi později hodila,“ hodnotí zpětně. Zato pokračoval ve sportu. Že je v Písku nějaký atlet Giboda, si totiž všimli v kasárnách Dukly Tábor a domluvili přetáhnutí. Tady pak strávil dva zajímavé, sportem naplněné roky.
Ještě několikrát si začal s literaturou a psaným slovem, třeba jako přidružený člen redakce do prory. Bratislavská organizace Slovenského svazu chráněnců přírody, kde byl členem, byla aktivní a přicházela s neobvyklými nápady. Například hrála na zla černý les slovenské podmínky. Tím si vysloužil pozornost StB a museli všechny svoje schůze nahrávat a kazety předkládat ke kontrole. Nic horšího z toho ale nakonec nebylo. V té době vedl Michal Giboda v novinách rubriku Poznej a chraň, která se věnovala ochraně životního prostředí. Protože mu autoři nikdy nestačili, musel si je psát sám a získával tak další novinářské ostřílení.
Hlavní bitvu ale spolu nakonec svedly dva hlavní zájmy Michala Gibody: sport a věda. Sport měl na dosah, mohl dál sportovat a mohl také trénovat jiné sportovce. I to zkoušel. A dostal prý zajímavé, talentované svěřence. Uvědomil si však, že jeho profesní úspěchy budou vždycky záviset na talentu trénovaných sportovců, nebudou závislé na jeho vlastních schopnostech. A proto se zaměřil na biologii. Po promoci se shodou okolností uvolnilo místo v biologickém laboratoři Krajské hygienické stanice v Košicích a Michal Giboda tam nastoupil. Začal se v základní praxi učit vše o parazitech a jejich činnosti. Ve Krajské hygienické stanici strávil příštích sedmáct let života.

Televizním autorem a turistickým průvodcem

Po krátké době pocítil potřebu dál se specializovat a v roce 1955 se přihlásil ke studiu na Přírodovědecké fakultě. Potřeba zajistit životní úroveň rodiny ale zvítězila a nejrůznější nové nápady, jak si přivydělat. Na konci 60. let dostal příležitost pracovat jako „residér“ v oddělení vědecko-výzkumné tvorby.
Michal Giboda nabídku neodmítl. Chodil do studia po svém zaměstnání a zajišťoval večerní televizní program. Odsud nebylo daleko k autorské práci. Využil svoji odbornost a připravoval svůj první scénář dokumentárního vědeckého filmu o tom, co paraziti působí v lidském těle. Pořad měl úspěch a byl odvysílán v televizi. V příštích letech připravil ještě několik televizních filmů i dokumentárních esejí na aktuální společenská témata. Věnoval se otázkám morálky, životu mládeže, jejich ideálům a podobně.
Aby se dostal do zahraničí, přihlásil se také na výzvu Cestovní kanceláře mládeže jako průvodce. Jezdil do zahraničí a z cest psal reportáže pro Východoslovenské noviny. Kromě výjezdů za poznáním cizích zemí mu to dalo i možnost potkávat se se zahraničními vědeckými kolegy. Shodou okolností totiž země, kde žil lidé rádi, ne s němí obracet.
Michal Giboda měl zároveň možnost soutěžit západoněmecké televizní Einert wird gewinnen. Byl vybrán a čekal na zařazení do programu, ale okupace v srpnu 1968 jeho účast znemožnila

Za vědecký úspěch mu v Československu hrozilo vězení

Na konci 70. let stavělo Československo v Basře v Iráku rafinerii. Když v roce 1980 vypukla irácko-íránská válka, došlo i k útoku na Basru a k bombardování rafinerie a českoslovenští pracovníci urychleně opouštěli objekt. Utíkali územím, kde se vyskytoval hmyz přenášející kožní chorobu zvanou leishmanióza, kterou způsobuje jednobuněčný parazit. Jeden Čechoslovák se infikoval a lékaři ho poslali za Michalem Gibodou, tehdy už vedoucím Národní referenční laboratoře. Ten parazita izoloval a zdokumentoval. Taková věc se v Československu podařila poprvé, ale i ve světovém měřítku měl objev svoji hodnotu, Světová zdravotnická organizace se tehdy zajímala o leishmaniózu a oslovovala odborníky po celém světě, aby kontaktovali jistého odborníka z Liverpoolu. Michal Giboda mu napsal o tomto případu, kdy a kde chorobu zaznamenal a kde parazita izoloval. „A on mi okamžitě odpověděl, abych ten kmen poslal. Já blbec, místo abych do toho investoval ještě stovku a poslal mu to, tak jsem šel za šéfem odboru, že bych to tam rád poslal za naši instituci. A on říkal: 'Jsi blázen? Toto chceš poslat do kapitalistické ciziny, do Liverpoolu?' - 'Proč ne, vždyť tam je škola tropické medicíny, tak proč...?' - 'No to já musím ještě probrat s ředitelem.' A ten už měl na mě pifku, protože věděl, že mám migrační tendence, tak si mě zavolal. A protože jsem do té Anglie napsal, že to bylo izolováno v okolí Basry v Iráku, tak mě pak ředitel obvinil, že jsem vyzradil státní tajemství.“ Zákon tehdy vyzrazení státního tajemství přísně postihoval. Právník sice zhodnotil situaci ve prospěch Michala Gibody, ale ten už z Národní referenční laboratoře odcházel na Československou akademii věd, a ačkoliv věc měla ještě pro ředitele dohru, jeho už se to dál netýkalo.

Východoslovenské noviny v Košicích v té době měly zájem, aby u nich Michal Giboda pracoval v redakci. On měl ale zkušenosti s podobným prostředím z televize a věděl, že jako nekomunista může být velmi zranitelný. („Do KSČ ani do žádné jiné strany jsem se nikdy nehlásil. Pouze jsem byl pionýrem a jako pionýr jsem letěl na tu Mamaiu. A ještě jsem byl cvičitelem na první spartakiádě...“) V televizi například docházelo k tomu, že mu kolegové kradli náměty a on neměl před nimi, komunisty, žádnou možnost obrany. Něčeho podobného se obával i v novinách, a proto nakonec nabídku odmítl.

Doktor Takeo

Po pádu brutálního, despotického Pol Potova režimu v Kambodži dostal Michal Giboda nabídku vydat se do zpustošené a zbídačené země. Československo tam tehdy na vlastní náklady zřídilo a provozovalo nemocnici a pražské ministerstvo zdravotnictví nemělo nikoho do laboratoře na vystřídání osazenstva. Michal Giboda souhlasil, že na rok odjede.

Odjezdu předcházelo důkladné prověřování. Jeden z argumentů proti němu bylo, že jeho syn Igor Giboda je na Slovensku napojen na katolický disent. Přátelil se i s osobnostmi tehdejší slovenské hudby, například Pavlem Hammelem, Mariánem Vargou atd. Vystudoval teologii a dnes patří Igor Giboda k uznávaným slovenským teologům a intelektuálům a je autorem úspěšných knih a publikací. Když se na začátku 80. let Michala Gibody státní orgány vyptávaly na jeho syna, zapíral: „S jeho matkou jsme rozvedeni, se synem nemám kontakt, k ničemu ho nemotivuji ani ho nemůžu ovlivňovat...“

Do Kambodže odletěl na jaře roku 1983. Viděl zemi se zničenou infrastrukturou, silnice byly každých třicet metrů překopané hlubokým příkopem, lidé byli nedůvěřiví, téměř všichni trpěli bídou a nemocemi. „Tam nebyl jediný zdravý člověk,“ říká Giboda. Působil ve městě Takeo ve stejnojmenné provincii. Byli pětičlenná skupina českých lékařů a biologů, personál nemocnice tvořili nevzdělaní (a někdy i nevzdělatelní) místní obyvatelé a obyvatelky. Michal Giboda byl vedoucím laboratoře, vyšetřoval parazity, zejména malárii, a prováděl jednoduché biochemické a hematologické vyšetření. Zaměřil se mimo jiné na zkoumání parazitů u dětí. O léčbu byl značný zájem. „Když někdo přišel do nemocnice, my jsme se nepídili po tom, jestli je Rudý Khmér, nebo pravý Kambodžan. Jen občas nás spolupracovníci upozornili, pozor, to je polpotovec. My jsme v tom nedělali rozdíl, byl to pacient. Ale oni nad námi drželi trochu ochrannou ruku, protože v té době byly na jihu kaučukové plantáže, které měli na starosti Rusové jako experti. A stalo se, že tam přišli polpotovci a deset Rusů tahali postupně z auta a stříleli je do zátylku. A kambodžští vojáci, kteří je měli chránit, utekli. My jsme taky měli ochranku, ale jsem přesvědčený, že kdyby tam něco bouchlo, tak nás taky opustí. Nakonec nám to řekli: 'Tak co, vás je tu deset. Ale tady zemřelo 1,5 milionu lidí.'“ Navíc byli všichni naočkovaní Pol Potovou rétorikou, která očerňovala veškerou zahraniční pomoc. Pol Pot ji líčil jako vytváření závislosti. Kambodžané neměli náhradní díly do aut a strojů, které nedostali darem, museli by si je kupovat v zahraničí, což je činilo závislými. Proto se rozhodl začít budovat průmysl v zemi sám, bez pomoci, takzvaně „od rýže“.

Michal Giboda si postupně zvykl na to, že často nejde generátor v nemocnici, protože není benzin, a v laboratoří se musí zastavit práce. Že léky chodí z Československa jednou za dva měsíce, že se v okolí pohybují podivní ozbrojení lidé a že když přijde někam na tržiště, cizí lidé na něho volají: „Doktor Takeo!“

„Bylo tam opravdu hodně práce,“ vzpomíná Michal Giboda. „Ale bavilo mě to. Tam jste totiž viděl okamžitý efekt. A všechno se hrozně rychle hojilo. Ten chlapec, co ho přinesli s malárií v plachtě na bambusové tyči, dostal jeden den tři tabletky, druhý den dvě a třetí den už skotačil po dvoře. Ale toho s utrženou nohou, který stoupl na minu, čekal život na jedné noze.“

Právě v době, kdy čeští odborníci poskytovali humanitární pomoc zničené zemi v jihovýchodní Asii, během rozvojové pomoci Československa v africké Angole došlo ke známému únosu několika desítek československých občanů. Situace byla dramatická a jejich životy měla po mnoho měsíců v rukou angolská organizace Unita. Zaměstnanci nemocnice v Kambodže v této souvislosti dostali nabídku vrátit se, pokud mají obavu o svůj život. Rozmýšlení nebylo jednoduché, ale nakonec se všichni rozhodli, že zůstanou. Michal Giboda tu strávil celý rok a do Československa se vrátil o Velikonocích roku 1984.

Nenechat se demotivovat

Později se pamětník do Kambodže vrátil ještě jednou, ale tentokrát na pozvání vlády Kambodže. Měl za úkol, spolu s kambodžským kolegou, prověřit situaci v tamních malarických centrech. Také zjišťoval, na které léky jsou místní kmeny malárie rezistentní. Učinil některé velmi významné objevy. Protože byl ale současně loajálním zaměstnancem Československé akademie věd v Českých Budějovicích, poslal článek o rezistenci malárie nejprve do domácího odborného časopisu a tady tento světový objev ležel dlouhou dobu v šuplíku, protože redakce si nebyla jistá, jestli je text dost zajímavý k otištění.

Po návratu o svých zjištěních přednášel a abstrakt z jedné z přednášek měl být otištěn v prestižním americkém odborném časopise. Ale abstrakt nevyšel. Vyřizovala to totiž nejmenovaná kolegyně v českobudějovické Akademii věd, ale neodeslala ho, protože prý nenašla čas zeptat se autora ve vedlejší kanceláři na určitou drobnost, která jí v textu nebyla jasná. Podobných věcí se mu prý stávalo mnoho. Na začátku 70. let dostal dvouměsíční stipendium od západoněmecké Deutsche Akademische Austauschdienst. Byla to velká příležitost, ale nedostal povolení vycestovat. Podle Michala Gibody je to vyprávění o házení klacků pod nohy a o příkořích, i když jiného druhu než u jiných pamětníků, kteří se uprostřed dramatických politických událostí ocitali pod fyzickým útlakem. Dopad je ale podle Gibody stejný: „Nemožnost realizovat svoje myšlenky je pro tvořivého člověka velice demobilizující a deprimující. Člověk ztrácí kuráž a důvod intenzivně pracovat. Možná bych o tom neměl tolik mluvit, protože to vypadá, že si léčím bolístky, ale není to tak. Je to součást běhu života. A nikdy bych neměnil.“ Souhlasí s pořekadlem, že všechno zlé je k něčemu dobré? „Ano, ale nesmíte se nechat demotivovat. Musíte být silný.“

V zahraničí působil Michal Giboda ještě v 90. letech, po pádu komunistického režimu. Dostal roční grant od kanadské Medical Research of Canada a šest let byl vedoucím Katedry mikrobiologie San Juan Bautista School of Medicine v Caguasu v Portoriku. Dnes žije v Čechách a pracuje pro občanské sdružení Dialog vědy s uměním, které tu sám založil z potřeby mezioborově propojovat lidi a rozšiřovat kontext myšlení pro 21. století.